Hamr a okolí 5. 6. 2020

Jak je někdy ošidné dát na předpověď počasí… V Machníně mělo podle Aladina pršet, ale stačilo si zadat Hamr a hned byly vyhlídky růžovější… Auto jsme nechali na „centrálním“ parkovišti a po hrázi rybníka se vydali po zelené značce. Labutě se moc kámošit nechtěly. Pamětníci zavzpomínali na ruskou pláž a kemp. Ten postupně nahrazují chaty trochu větších rozměrů i ceny. Karla to štvalo, ale to je život. Pár chatiček zůstalo zde. Kdo bez toho nemůže být, stále zde má možnost.

U odbočky pod Děvínem jsme se dali vpravo, cestou (ve finále poměrně strmá) jsme vystoupali na Hamerský Špičák (Ostrý). Výhledy nic moc, kolem dokola zbytky původního okopu. Pokud bychom chtěli pokračovat terénem na Děvínskou věž a Schachtenstein, už bychom asi nic jiného nedali. Tak zpátky (nejkratší cestou) pod Děvín. Slabším povahám doporučuji vrátit se stejnou cestou, jako jsme šli nahoru. Kousek nad odbočkou jsem byl upozorněn na krásné kořeny buku ve stráni. Buky miluji, tak jsem k nim povylezl. Kromě kořenů tam byl i původně pokojíček ve skále. Už jsem se nevracel. Pozdravil jsem se s dřevěným psem, strážcem hradu. Podél skály jsem vylezl až na Děvín. Opět doporučení – slabší povahy – jděte po značce. Díky „zkratce“ jsem byl nahoře brzy a z druhé strany. Vylezl jsem si na ostroh na západní straně, za výhled to stálo! Ale přechod k němu je poměrně úzký a na obou stranách sráz. Děvín, i když jsem tam kdysi už byl, mě překvapil svou rozlehlostí.

Kromě kytiček, kořenů a buků, jsem zjistil, že se mi líbí průhledy. Dírou mezi kořeny, dírou ve skále, oknem ve zřícenině… Cestou dolů ještě přírodní divadlo. A nápisy. Mladí už azbuku neznají, pro nás starší je to memento. Nezapomínejme!

Pod Děvínem altán a plastická mapa. Plus pískovcové lavice a socha. Hezké.

Odbočku ze silnice po zelené jsme minuli, není nad to, chodit s profesionálním značkařem. Ale otevřely se nám výhledy, o které bychom jinak přišly. Jaké? Na Široký kámen. To je tedy „kus šutru“. Točili jsme se kolem něj dost dlouho.

Skalní divadlo má s divadlem společný jen název. A asi tvar při pohledu shora. Ale paráda. Včelu hedvábnici jsem nezahlédl, její dílo ano. Voštin bylo dost, solné výkvěty také. Ale co mě fascinovalo, byly železité klády a reliéfy. Krásné. A skoro jak umělé… Vyhlídku u Divadla jsme minuli, šli jsme mezi skalami, tak nemohu hodnotit. Ale o kus dál stopy lesního požáru byly vidět jasně. Nic veselého… A „hluboká orba“ do prasat.

Na Sochorově křižovatce opět „altán“ s reliéfní plastikou. Pak už cesta na Stohánek. Mimochodem – skoro celou cestu jsme šli po připravené trase pro sobotní běžecký závod. Pod Stohánkem kontrola včetně snímačů čipů závodníků… Kolem Stohánku jsem jel na kole x-krát. Ale nahoře jsem nikdy nebyl. To mě znovu utvrdilo v tom, že pokud výlet na kole, tak se zastávkami. Nejen honit kilometry a kochat se tím, co je těsně u cesty. Nebo ještě lépe pěšmo.

Kromě květeny a výhledů vůkol opět Ještěd a moje další úchylka. Mohu ho ze všech stran a vždy mě přitahuje… A borůvky… A mravkolev, tedy jeho pastičky. Ještě že máme načteného Ferdu mravence.

Cestou zpět na Hamr liz pro vysokou. To je ten vyřezaný špalek, ve kterém je kamenná sůl, pokud to někdo nezná. A kámen jak z jiných světů. Asi nějaká houba, ale zajímavé.

Závěr akce a „vyhodnocení“ proběhlo na hřišti TJ Jiskra Machnín, kde jsme se dočkali nejen gólů, ale i deště.

Šťastnou cestu, pokud se necháte inspirovat!

Fotky jsou zde.